Koukali jste se někdy kolem, jak někteří lidé dokážou být tak správně jiní než ostatní? Takoví lidé jsou mi velkou inspirací. Jedním z nich je můj muž. Nezáleží mu na tom, co si myslí ostatní. Třeba o tom, jak vypadá, co má na sobě. Nebojí se říkat, co si myslí. A nebojí se být prostě svůj. Nemůžu si pomoct a obdivuju to. Obdivuju každého člověka, který tohle umí. Obvykle jsou to lidi, kteří jen dlouze nepřemýšlí nad tím, co by mohli dělat. Nebojí se se do něčeho prostě pustit. A celkově vzato se prostě míň bojí. A já doufám, že náš syn bude v tomhle po svém otci.
A tak se já sama snažím překonávat svoje strachy. A že je jich dost. Třeba: Že tam nedojdu, že ten kočárek nemůžeme nechat tady stát samotný (uprostřed lesa pod kopcem, ne někde na náměstí), že nezaparkujeme...
A čím víc se svým strachům stavím, tím víc sleduji, že ten strach je v mém případě nejčastěji z neznámého. "Že nezaparkujem" je strach, který jsem mívala na cestách autem po cizích krajích. Asi to byl příbuzný mého strachu "že budu muset řídit" :-)
Někdy mám pocit, že přesně přitáhneme to, čeho se bojíme. Bála jsem se jezdit autem, ale protože jiná možnost, jak se dostat práce, která by trvala méně než dvě hodiny (autem 20minut) prostě nebyla...a tak jsem překonala svůj strach z řízení. A protože bydlíme v paneláku, každý asi ví, jak se parkuje na sídlišti. Možná i proto se už nebojím, že nezaparkujeme. Protože když zaparkujete na sídlišti, tak už asi zaparkujete všude...
A kromě strachů můj muž taky nepraktikuje přehnané potlačování vlastních přání a potřeb v situacích, kdy to není vůbec potřeba. Já to třeba občas dělám. A pak jsem vzteklá...a snažím se nebýt...a to je pak jen recept na časovanou bombu.
A tak si snažím uvědomovat svoje další strachy a třeba i strach z toho něco odmítnout, abych i já mohla být pro našeho syna jednou inspirací.
Žádné komentáře:
Okomentovat